Nemáte zapnutý Javascript, webová stránka nebude fungovat správně.
Některé části webu a aplikace nebudou dostupné.
Ještě nedávno jste se doma dokázali celkem snadno domluvit. Dnes vaše slova doprovází protáčení očí, odsekávání a bouchání dveřmi. Z roztomilého dítěte se téměř přes noc stal vzpurný puberťák a vy se možná ptáte, kde jste udělali chybu. Nikde, jen k vám dorazila puberta.
Dospívání je obdobím velkých fyzických, psychických i sociálních změn. Z dítěte se postupně stává samostatný mladý člověk, který hledá sám sebe, touží rozhodovat o svém životě a přirozeně zkouší hranice. Vzpoura proti rodičům je součástí tohoto procesu. To ovšem neznamená, že je snadná pro dospívající nebo pro jejich okolí.
Pro rodiče bývá puberta pořádnou zkouškou trpělivosti. Když ale lépe porozumíme tomu, co se v dospívajícím člověku odehrává, můžeme jeho výbuchy, mlčení i vzdor zvládat s větším klidem. A hlavně tímto bouřlivým obdobím projít tak, aby si dítě postupně našlo vlastní cestu, ale neztratilo tu k nám.
Dospívající děti často dávají najevo, že naši pomoc ani rady nepotřebují. Přesto existují věci, za které nám jednou poděkují. Nejen za čas, podporu a důvěru, které jsme jim věnovali, ale také za prozíravá rozhodnutí, která jsme za ně udělali v době, kdy ještě nemohla myslet na svou budoucnost. Třeba když jsme jim začali vytvářet finanční rezervu do života.
I když vám vaše dítě teď nenaslouchá, jednou ocení, že jste na něj mysleli.
Zkusme si představit, jak obrovskou proměnou dítě během puberty prochází. Skokově roste a jeho tělo se rychle mění. Dívkám začínají růst prsa a zaoblovat křivky, přichází první menstruace. Chlapcům se mění hlas, raší jim první vousy, zjišťují, co je to erekce či poluce, a že si jejich tělo občas dělá, co chce. K tomu se přidávají hormony, které výrazně ovlivňují náladu i prožívání. Z ještě nedávno veselého dítěte se tak může během chvíle stát uzlíček smutku, vzteku nebo beznaděje. A protože se jeho mozek stále vyvíjí, neumí si s návalem emocí vždy poradit.
Do toho přichází přirozená potřeba osamostatňování se, najít vlastní identitu a své místo ve světě. Škola klade nové nároky a požadavky, vrstevníci začínají být důležitější než kdy dřív, dítě chce mezi ně zapadnout a zároveň se prosadit. Přichází první lásky, které umí převrátit svět vzhůru nohama. Vzpomeňte si, jak osudově jste zamilování prožívali vy.
A pak jsou tu sociální sítě. Ty dětem často nastavují pokřivené zrcadlo zdánlivě dokonalého světa, který má s běžným životem jen málo společného.
A tohle všechno se teď ve vašem dítěti mele. A vy jako rodiče už pro něj možná nejste jedinou nezpochybnitelnou autoritou jako donedávna, ale pořád jste nesmírně důležití. Jako dospělí dokážete své emoce lépe regulovat, zachovat si větší nadhled a být dítěti oporou. Ne tím, že bouři dospívání zastavíte, ale že mu pomůžete jí bezpečně proplout.
Říká se, že puberta pomáhá dětem osamostatnit se a rodičům připravit se na chvíli, kdy jejich potomci vylétnou z hnízda. Ve skutečnosti je jejím hlavním úkolem proměna dítěte v dospělého člověka se vším, co k tomu patří. Tedy nejen fyzická přeměna a pohlavní dospívání, ale také mentální a emocionální zrání, hledání vlastní identity, rozvoj osobnosti a sociálních dovedností a příprava na samostatný život.
Každé dítě prožívá pubertu jinak. Zatímco s jedním se domluvíte poměrně snadno, u druhého můžete mít občas pocit, že mluvíte každý jiným jazykem. A to klidně v rámci jedné rodiny. Neexistuje proto jediný univerzální návod, jak s teenagerem vycházet. Přesto jsou přístupy, se kterými dříve či později narazíte. Jaké to jsou?
Udělali jsme v životě spoustu chyb a chtěli bychom, aby se jich naše děti vyvarovaly. Jenomže děti mají v pubertě přeladěno na kanál, který naše životní moudra nepřijímá. V lepším případě je ignorují, v horším vám je rovnou otlučou o hlavu. Pokud jim chcete předat něco ze svých zkušeností, bývá lepší mluvit o tom, co jsme sami zažili, než jim vysvětlovat, co by měly dělat. Bez dlouhého ponaučení na závěr. Můžeme doufat, že až se dítě ocitne v podobné situaci, jako ta z našeho vyprávění, tak si na to vzpomene. Je ale potřeba smířit se s tím, že každý si musí odžít své chyby a poučit se z nich sám.
Většinu situací, které vaše dítě řeší, jste už možná sami někde zažili. Z vašeho pohledu je proto řešení jasné. Když ho ale teenagerovi rovnou předložíte, můžete ho připravit o příležitost, aby na něj přišel sám. Nevyžádaná rada navíc často vyvolá přesný opak toho, čeho jste chtěli dosáhnout. Zatvrdí se a udělá to po svém, někdy už jen z principu. Zkuste se proto nejdřív zeptat, jestli chce znát váš názor nebo jen potřebuje, abyste ho vyslechli. Možná zjistíte, že dítě momentálně nepotřebuje řešení, ale především prostor, aby si mohlo utřídit vlastní myšlenky.
Důležité je, aby vědělo, že jste mu nablízku a v případě potřeby mu pomůžete. Pak nezbývá než čekat. Někdy poměrně dlouho. Když si ale teenager o radu přijde sám, je mnohem větší šance, že ji také skutečně vyslechne.
Nelíbí se vám, jak se dítě obléká? Představovali byste si pro něj lepší kamarády? Z barvy, kterou si vaše dcera obarvila hlavu, chytáte tik v oku? Zkuste se bavit o tom s dětmi bez hodnocení a zbytečného sarkasmu. Ptejte se, jakou hru to teď hraješ na počítači? Co nejvíc oceňuješ na téhle kamarádce? Jak se cítíš s novým účesem? Projevte zájem o svět svého dítěte, nesnažte se ho za každou cenu přizpůsobit tomu svému. Neznamená to, že musíte všechno akceptovat – hranice je nutné držet i v pubertě, pořád jste rodiče zodpovědní za své děti. Chceš nosit crop top v lednu – dobře, ale potřebuju, abys venku nosila zapnutou bundu. Ale v koutku duše se smiřte s tím, že i tuhle hranici vaše dítě pravděpodobně bude stále zkoušet překračovat.
Je jasné, že omezením a zákazům se u dospívajících dětí nevyhneme. Nemůžeme děti nechat ve čtrnácti trajdat venku do noci, chodit za školu nebo hrát do rána na počítači, když druhý den vstává. Nevystačíme si ale jen s tím, že něco jednoduše zakážeme „protože proto“ nebo „protože jsem to řekla“. Dítě potřebuje rozumět tomu, proč mu nechceme to či ono dovolit.
Zapojte děti do stanovování hranic, na dohodnutá pravidla přistoupí mnohem lépe než na striktní příkaz. Také funguje, když mluvíme v první řadě o sobě: „Bojím se o tebe, když nejsi ještě v deset večer doma. Mám strach, že ti někdo ublíží. Potřebuju, abys dodržovala čas návratu, na kterém se domluvíme, a dala mi vždy včas vědět, když se zpozdíš.“
Už jsme na to narazili několikrát. Hranice jsou ve výchově důležité, usnadňují dítěti orientaci ve světě. Je ale naprosto přirozené, že v dospívání se děti začínají bouřit a vytyčené hranice překračovat. Naším úkolem je vždy zvážit, zda je nutné na hranici trvat nebo je možné ji posunout.
Měli bychom si stanovit si priority a trvat na jejich dodržování, nelpět ale zbytečně i na pravidlech, která už jsou možná zbytečně přísná. Opravdu je nutné, aby mělo vaše dítě v patnácti pokoj perfektně uklizený? Nebo je to jeho vlastní prostor, kde při respektování základních pravidel (např. žádné zbytky jídla a pravidelné větrání) může samo určit, jak to tam bude vypadat?
Pro teenagery je přirozené testovat nejen naše hranice, ale i hranice vlastních schopností. Lákají je zakázané věci, nebezpečí, cítí se nezranitelní. Pokud je ještě v šestnácti, sedmnácti dusíme příliš přísnými pravidly a nikam je nepouštíme, může být pro ně náhlý závan svobody, který dřív nebo později přijde, o to větším lákadlem pro extrémní zážitky. Je tedy lepší domlouvat se na pravidlech, společně je ladit, vysvětlovat, jaká nebezpečí se kde skrývají, ale dávat dětem důvěru, že některá rizika už zvládnou sami.

Ať děláte, co děláte, občasným konfliktům s puberťáky se zřejmě nevyhnete. Jejich protest proti autoritám je něco, co je pro ně naprosto přirozené, a vy jste zkrátka jedna z těch autorit. Jak tedy tyto situace ustát?
Na prvním místě by měl být vztah, až potom řešení. Cílem není vyhrát konflikt, cílem je vychovat samostatného jedince, který je schopen v klidu řešit spory.
Po celém dni se dítěte ptáte, jak se mělo ve škole, ale odpovědí vám je jen „dobrý“, „nevim“, „nic“, „to je jedno“, „hmmm…“ Poznáváte to? Nebojte, nejste v tom sami, teenageři zkrátka tyhle každodenní rozhovory nezajímají. Nefunguje opakované vyptávání, tlak na okamžitou odpověď ani hrocení situace. Pomoci mohou konkrétnější otázky (Jak moc těžký byl ten test z dějepisu? Pokecala sis s holkama?). Ale někdy je třeba akceptovat, že dítě na povídání nemá náladu. Důležité je, aby vědělo, že jste tu pro něj, že vás zajímá jeho prožívání. Možná bude lepší příležitost při nějaké společné činnosti, nebo večer před spaním. Netlačte, buďte k dispozici.
Dospívání je složité období, které je klíčové pro utváření osobnosti našeho dítěte. Pro rodiče je někdy velmi těžké přijmout skutečnost, že dítě už není tím tvárným, poslušným andílkem, ale rebelujícím puberťákem. Neberte si to osobně. Opakujte si, že je to zdravý vývoj, že takto je to správně. Zkuste si vzpomenout, jací jste v tom věku byli vy, nepoznáváte se trošku ve svém dítěti?
Puberta obvykle začíná u dívek mezi 8. až 13. rokem a u chlapců mezi 9. až 14. rokem života. Její začátek ovlivňuje genetika, zdravotní stav i prostředí, proto jsou mezi dětmi velké rozdíly. Fyzické změny většinou vrcholí kolem 15. až 17. roku, ale vývoj mozku, emoční zrání a hledání vlastní identity pokračují až do rané dospělosti. Proto se může stát, že osmnáctiletý mladý člověk působí fyzicky dospěle, ale stále řeší typické výzvy dospívání.
Běžná puberta přináší výkyvy nálad, zvýšenou citlivost, občasné konflikty s rodiči nebo potřebu být více o samotě. Přesto si dítě zachovává zájem o kamarády, koníčky a běžné fungování. Zpozornět je vhodné tehdy, když smutek, úzkost, podrážděnost nebo uzavřenost trvají týdny až měsíce, výrazně narušují každodenní život nebo se přidají problémy se spánkem, jídlem, sebepoškozování či myšlenky na sebevraždu. Rozhodující není intenzita jedné špatné nálady, ale dlouhodobost a dopad na život dítěte.
Nejúčinnější není přísný zákaz, ale společně nastavená pravidla. Mluvte s dítětem o tom, co mu sociální sítě přinášejí, a pomozte mu hledat rovnováhu mezi online a offline světem. Domluvte se například na čase bez telefonů během jídla nebo před spaním a buďte sami vzorem. Pokud dítě tráví online tolik času, že zanedbává školu, spánek, pohyb nebo vztahy, je důležité situaci řešit důsledněji a hledat alternativní aktivity, které mu přinášejí radost a pocit úspěchu.
Odbornou pomoc je vhodné vyhledat tehdy, když potíže dítěte přetrvávají delší dobu, zhoršují se nebo výrazně zasahují do jeho běžného života. Nečekejte, až bude situace kritická. Psycholog může pomoci například při dlouhodobé úzkosti, depresivním ladění, sebepoškozování, poruchách příjmu potravy, výrazném poklesu školního výkonu nebo když se vztahy doma dostanou do stavu, kdy si už navzájem nedokážete porozumět. Vyhledání pomoci není známkou selhání rodiče, ale projevem zodpovědnosti.
Sebevědomí nevyrůstá z pochval za každý výkon, ale ze zkušenosti, že dítě něco zvládlo vlastními silami. Oceňujte především jeho úsilí, vytrvalost a pokrok, ne pouze výsledky. Dávejte mu prostor rozhodovat o věcech, které odpovídají jeho věku, a respektujte jeho názory, i když s nimi nesouhlasíte. Dospívající potřebuje cítit, že je přijímaný a hodnotný člověk i ve chvílích, kdy se mu něco nepovede.
Nejlepší jsou průběžné a přirozené rozhovory, nikoli jedna velká „přednáška“. Snažte se vytvářet atmosféru, ve které se dítě nemusí bát zeptat na cokoli. Mluvte otevřeně, bez moralizování a strašení, ale zároveň věcně pojmenovávejte rizika a důsledky různých rozhodnutí. Dospívající mnohem lépe přijímá informace od rodiče, který naslouchá a respektuje jeho pohled, než od rodiče, který pouze káže a hodnotí.
Nejprve si ověřte, zda byla pravidla srozumitelná, realistická a zda jste se na nich skutečně dohodli. Pokud dítě hranici překročí, reagujte klidně a důsledně. Místo trestů bývají účinnější přirozené důsledky, které souvisejí s jeho jednáním. Důležité je také rozlišovat mezi pravidly zásadními, která se týkají bezpečí, a méně důležitými oblastmi, kde může mít teenager větší prostor pro vlastní rozhodování. Příliš mnoho zákazů vede často jen k většímu odporu.
Mezi nejčastější chyby patří nadměrné poučování, kritika, nevyžádané rady, přílišná kontrola a snaha vyhrát každý konflikt. Rodiče někdy zapomínají, že vzdor není útok proti nim osobně, ale součást procesu osamostatňování. Když dospívající cítí, že mu nikdo nenaslouchá nebo že je neustále hodnocený, začne se uzavírat nebo bojovat. Dlouhodobě nejlépe funguje kombinace jasných hranic, respektu, důvěry a ochoty udržet vztah důležitější než pravdu v každé hádce.
Tento článek vznikl ve spolupráci s SOS dětskými vesničkami.
Hranice ve výchově dětí: proč nejsou zákazem, ale jistotou
Vliv psychické nepohody rodiče na dítě: Jak emoce dospělých ovlivňují dětský svět
Jak poznat, že dítě něco trápí: varovné signály psychických problémů