Rituály loučení jsou v rodinách důležité

Truchlení pomáhá vyrovnat se s tím, že život nebude stejný. Smrt a umírání je pro řadu lidí stále velké tabu. Poslední rok ukázal, že na závěr života někdy vůbec není možné se připravit. A péče o rodinu po úmrtí blízkého je pak náročnější.

Smrt patří k životu každého z nás, stejně jako narození. Je ale přirozené, že když umírá někdo, koho máme rádi, je to tíživá a náročná situace a je s ní spojen smutek i další emoce. S tématem lidské konečnosti pracuje nezisková organizace Cesta domů dlouhodobě, už dvacet let se snaží měnit k lepšímu způsob, jakým se u nás umírá, a více o tom mluvit. Poslední rok to téma doširoka otevřel, protože téměř každý máme ve svém okolí někoho, kdo zemřel. Konec života v izolaci, bez blízkosti našich milých, vnímáme často rozhořčeně, jako něco překvapivého. Jenže v českých podmínkách není umírání v osamocení žádnou novinkou. Covidová situace jen to téma hodně zvýraznila.

Již před několika lety si Cesta domů nechala zpracovat reprezentativní výzkum veřejného mínění a díky němu zjistila, že v Čechách by si téměř 80 procent lidí přálo zemřít doma. Ve skutečnosti však osmdesát procent lidí umírá v nemocnicích. Je to dlouhodobě důležité a živé téma, teď je jen víc vidět. Cesta domů neprovází jen pacienty, ale také jejich pečující a rodiny. Jejich cílem je, aby lidem poskytovali podporu už v situaci, kdy se dozvědí nepříznivou diagnózu nebo prognózu. Aby je provázeli v průběhu nemoci včetně její terminální fáze. Jejich kontakt s rodinami nekončí okamžikem úmrtí, nabízí i následnou podporu pozůstalým.

Co je truchlení? 

To je nutný proces, který každý potřebuje prožít naplno k tomu, aby se s blízkým člověkem dokázal rozloučit. Jde o to vyrovnat se s tím, že život už nikdy nebude takový jako dřív. Problém je také v tom, že v české sekularizované společnosti jsou rituály loučení hodně umenšené, nejen v čase covidu.

Loučení je důležité a přirozeně k němu patří osobní setkání. To je teď velmi omezené, ale dají se využít i alternativní cesty, třeba různé rodinné rituály přímo v domácím prostředí nebo videohovory. Někteří pozůstalí třeba založili vlastní webovou stránku, kam i lidé ze širšího okruhu rodiny a přátel mohli psát své vzkazy a vzpomínky na zemřelého. Dobrou radou pozůstalým je, aby se v rámci truchlení nebáli využít i těchto nástrojů.

Jak vnímají smrt děti? 

Nezisková organizace Cesta domů vloni doprovodila v závěru života více než 600 pacientů, z toho 11 dětí. Děti ale neznají jen v roli pacientů, jsou samozřejmě přítomné v rodinách dospělých jako jejich nejbližší, truchlící i pozůstalí. A dětem neumírají jen prarodiče, ale i mámy, tátové, sourozenci nebo další příbuzní, takže situace, v jaké se děti ocitají, má mnoho podob a souvislostí. Organizace se drží toho, že pravdivost a otevřenost je i v případě dětí žádoucí. Májí zkušenost, že to, co vnímají dospělí jako nepřekročitelnou tíhu, děti přijímají spontánně a bez předsudků.

Děti se přirozeně ptají a dospělí mají být připraveni na jejich otázky odpovídat, samozřejmě s citlivostí a s ohledem na jejich věk. Otevřenost a pravdivost má zásadní význam a je ozdravná pro nás dospělé i pro děti, posiluje důvěru v to, že svět je dobrý, i když je nám někdy smutno a těžko. My dospělí máme často tendenci děti chránit před tím, co je složité, ale to je nesplnitelný úkol, který popírá realitu. Děti vnímají, co se v jejich nejbližším okolí děje, a jestli je pro ně něco těžké, tak spíš to, když jim jejich nejbližší něco tají. Když tuší, že se něco vážného děje, potřebují se ptát a dočkat se odpovědí na své otázky.

Dětské dotazy jsou především rozmanité a spontánní, i pokud se týkají smrti a umírání. To může být pro dospělé problém; je normální, že naše vlastní životní zkušenost nás nejen obohacuje, ale také limituje. V určitých situacích se očekává to či ono, to je vhodné, to ne. Děti tohle neřeší a pro dospělé to pak bývá velká výzva. Ani truchlení nemusí vždy provázet slzy nebo ticho, neexistuje správný nebo špatný smutek, každý ho prožívá po svém – a u dětí je tohle často vidět. Ptají se třeba: Kde bude babička, až umře? Potkáme se ještě někdy? A pak se stejnou naléhavostí potřebují vědět, co se stane s babiččiným kocourem, kdo s dětmi bude příští léto na chalupě, jestli by si mohli nechat tu krásnou brož, co ji babička tak ráda nosila... Žádná otázka není nepatřičná nebo malicherná, každá stojí za naši pozornost, i když třeba nemáme na všechno odpověď. Rozhovor je příležitost, je dobré ji nepropásnout. Dospělí nemusí všechno znát. Přiznat, že nevíme, že jsme bezradní, že i nám je smutno a těžko, to je úplně v pořádku. Důležité však je se otázkám nevyhýbat. Žádná tíha nezmizí, když se předstírá, že neexistuje.

Jaké jsou hlavní aktivity Cesty domů? 

Cesta domů stojí už dvacet let na dvou základních pilířích. Prvním z nich je péče o dospělé i dětské pacienty v závěru života a podpora jejich blízkých. Tu nabízí domácí hospic spolu se službami ambulance, poradny, půjčovny pomůcek, odlehčovacích služeb, psychosociální a spirituální podpory. Druhý pilíř míří k široké veřejnosti, prostřednictvím osvěty, na které se podílí například naše nakladatelství, informační weby, vzdělávací centrum a dobročinné obchody. Jde nám o to, aby lidé mohli zemřít tam, kde se cítí bezpečně, kde jsou doma a kde mají své blízké. Mohou si tak uchovat maximální míru své důstojnosti až do úplně poslední chvíle svého života. A v tom se je snažíme všemožně podpořit. Přáli bychom si, aby umírání v Česku vypadalo jinak.

Informace poskytla Ruth Šormové pro Mladou frontu DNES. Je česká sociální pracovnice, bývalá disidentka, signatářka Charty 77, po sametové revoluci byla poslankyní. Dávná letní brigáda v domově pro lidi s mentálním handicapem v Anglii ji velmi ovlivnila v dalším směřování. Později založila středisko Diakonie ČCE Rolnička v Soběslavi, zaměřené na sociální, vzdělávací, terapeutické, pracovní a rehabilitační služby pro lidi s postižením. Od roku 2018 je ředitelkou pražské neziskové organizace Cesta domů.